Výlet na Bezděz

Vstávám v sobotu ráno v půl šesté. Nic nenasvědčuje tomu, že by měl být nějaký problém. jsem sice poněkud unaven, protože jsem dlouho nemohl usnout, ale to se určitě brzo spraví. Dávám si sprchu a těším se na čaj.

Konvice však na zapnutí nereaguje. Po šesti letech bezproblémového provozu přestala dnes ráno fungovat. Nevadí, mají být třicítky, tak přece nebudu pít horký čaj. Nachystám si svačinu a vyrážím. Mám pěknou novou letní bundu, ale neberu si ji, triko bude stačit. Možná bude ráno trochu zima, ale brzy se oteplí a bude vedro, mají být třicítky.

Stíhám tramvaj a za chvíli už stojím na autobusovém nádraží v Holešovicích. Jsem tu včas, autobus jede za dvacet minut. Lidí je tu pár. Je mi celkem zima, takže hledám místa, kam alespoň trochu svítí ranní slunce, abych se ohřál. Nevadí, tu chvíli vydržím a v autobusu bude teplo. Přijíždí autobus a vyrážíme do Doks. Většina lidí jsou turisté, možná úplně všichni. Kluk s místenkou se snaží vystrnadit ze svých sedaček starší pár, ale moc se mu to nedaří, přišel hodně pozdě. Pak si sedá vedle mě. Autobus se rozjíždí a já se snažím ještě trochu spát. Klimatizace intenzivně duje, jako bychom bez ní měli umřít vedrem, takže v autobuse moc teplo není. To nevadí, nějak tu cestu přežiju, za chvíli bude teplo a do večerního ochlazení budu dávno doma. Snažím se usnout.

Vystupuji v Doksech. Po hodině a půl cesty je už docela teplo. Snažím se zorientovat podle okolí a mapy, kterou mám vyfocenou v mobilu. Po chvilce vyrážím směrem k Máchovu jezeru. Na chodníku mě slušně zdraví starší pán, tak mu slušně odpovídám. Za chvilku přicházím k místnímu zámku. Je celkem hezký, nicméně volá po rekonstrukci. Po červené přicházím po hodince cesty k Máchovu jezeru. Bylo by asi docela malebné, kdyby všude kolem nebyly pláže, hotely a jachtařské kluby. Lidé, kteří rádi tráví delší časové úseky s minimem pohybu někde na slunci, si zde mohou užít příjemnou dovolenou. Po několika menších zacházkách a zastávkách na zmrzlinu nakonec nacházím turistickou stezku kolem jezera a vydávám se po ní. Vede po písčitých cestách mezi borovicemi, takže si připadám jako někde ve středomoří. Procházka je to moc příjemná a s nádherným výhledem na krajinu. Ponořen ve vlastních myšlenkách se nakonec pomalu blížím z druhé strany zpět k Doksům. Najít cestu na Bezděz trvá docela dlouho, turistické značení je někdy matoucí a můj orientační smysl ne zcela dostatečný.

Snědl jsem už všechno jídlo, je kolem jedné a já vyrážím z Doks směrem na Bezděz. Napadá mě, že do Boleslavi asi dorazím později, než jsem předpokládal. Po cestě mi telefonuje bratr, poté s úděsem zjišťuji, že mám prakticky vybitou baterku. Rychle si prohlédnu všechny mapy, které jsem si vyfotil, načež displej telefonu nenávratně zčerná. Cesta vede lesem do mírného kopce, pak po silničce do prudkého kopce a nakonec po kamenném schodišti až k hradu. Posílen zmrzlinou vystupuji nahoru a těším se, že tam někde najdu klidný kout, z kterého si budu nerušeně prohlížet krajinu. U vstupu zjišťuji, že je dnes 750. výročí postavení hradu, po celý den zde hrají kapely typu Chinaski a vstupné je nejmíň dvojnásobné. Hrad je evidentně plný lidí. Naprosté liduprázdno by mi bývalo bylo milejší. Ale to bych asi musel žít za dob Máchy. Cestuji sám, festival mě nezajímá a mám před sebou ještě dlouhou cestu, takže po chvilce odcházím dolů s tím, že se sem stejně ještě někdy podívám. Jsem už trochu unavený a jsou asi tři hodiny. Dole bych se mohl najíst, ale nemám vůbec hlad, kupuju si jen sušenky a postupuji dál po červené. Z turistického ukazatele se na mě směje nápis: "Bělá pod Bezdězem - 9 km". Cesta vede silničkami, poli a lesem. Začínám cítit levou kyčel, kde jsem asi trochu pozlobil úpony při včerejším večerním běhu. Bělá pod Bezdězem, ve které jsem kolem páté, je krásné historické město, na náměstí by se dal strávit příjemný čas. Napadá mě, že bych mohl do cíle dojet vlakem, ale jsem přece chlap, takže to zvládnu. Pokračuji lesními cestami a nohám se už moc nechce poslouchat. Míjím vesničky, jejichž jména rychle zapomínám. V jedné omylem vcházím do nějaké fabriky, protože přehlédnu úzkou odbočku ze silnice do lesa. Zaměstnanci mě slušně vyhazují a já pokračuji dál. Začíná mě bolet hlava, slunce je čím dál níž. Pět kilometrů od Boleslavi ztrácím turistickou značku, najednou prostě nepokračuje. To nevadí, protože už tam můžu klidně dojít i po silnici. Napadá mě, že bych si mohl někoho stopnout, ale to bych si pak přece nemohl říct, že jsem to ušel, že? Míjím ceduli Mladá Boleslav a představa blízkého cíle mi dodává nové síly. Na místní zámek už nemám ani pomyšlení. Podle cedulí docházím k místnímu autobusovému stanovišti a blízkému vlakovému nádraží. Přitom přemítám, co budu dělat, když na Prahu nic nepojede. Najdu si hotel? Půjdu stopovat? Počkám v nonstopu a pojedu brzo ráno? Na prahu už skutečně žádný autobus nejede. Jsou tři čtvrtě na devět. Vlak jede, dozvídám se od chlapíka, který přijel na kole a rovněž chce odjet vlakem směrem na Prahu. Akorát nejsme na hlavním nádraží, ale na zastávce Mladá Boleslav město, takže prvně musím vlakem dojet na hlavák. Dobrá zpráva. Chvilku si ještě povídáme, pak odjíždí a já zamířím na zastávku, kde si lehám na lavičku. Po celodenním pochodu celkem příjemný pocit. Zastávka je dole asi deset metrů pod úrovní chodníku a nikdo jiný tam není. Od kolejí přichází partička chuligánů, doufám, že si nejdou pro moji peněženku. Nejdou, takže v klidu ležím a čekám na vlak, který jede v 21:27. V 21:25 se z tlampače ozve: "Prosím pozor, hlášení o výluce. Vlak číslo XY jedoucí do stanice MB hlavní nádraží nepřijede, máte smůlu. Místo něj ale můžete použít náhradní autobusovou dopravu, pravidelný odjezd z autobusového stanoviště ze zastávky číslo jedna v 21:23. Děkujeme za pochopení." Já ale bohužel nechápu. Nechápu, co je to dneska za den a hlavně proč se hlásí odjezd náhradí dopravy se zpožděním. Běžím, jako bych neměl v nohách 40 kilometrů a mávám na autobus, který se skutečně chystá odjet ze zastávky číslo jedna. Je to ovšem zbytečné, protože se jedná o dálkový autobus na Slovensko. Ten odjíždí a já ještě s jednou slečnou čekám na náhradní dopravu, která prý už dlouho nejela, takže snad ještě dorazí. Jeden pán nám nabízí odvoz na nádraží zadarmo, hlavně slečně, ale my raději čekáme na autobus. Ten nás za chvíli zadarmo veze až k nádraží a pan řidič potvrzuje, že v deset hodin vlak na Prahu skutečně jede. Mám dobrou náladu, dívám se z okna a zpocené ruce se mi lepí na opěradlo sedadla přede mnou. Vystupuji z autobusu. Hala je zavřená, lístek si koupím ve vlaku. Lehám si na lavičku. Několik metrů ode mě rachotí lokálka, která má odjet do Kolína. Náhle se ozývá: "Prosím pozor, hlášení o zpoždění. Vlak číslo YZ jedoucí do Prahy má z technických důvodů zpoždění 35 minut. Děkujeme za pochopení." Nechápu už vůbec nic. Ležím na lavičce, nemám už nic k jídlu ani pití a je mi zima, protože jsem svou novou pěknou letní bundu nechal doma. Snažím se nevnímat hlučnou lokálku na Kolín. Ta též nabírá zpoždění, pro změnu kvůli "čekání na přípoj". Doba našeho zpoždění se zaokrouhluje na 40 minut. Přemýšlím, jestli ještě pojede metro. Střídám na lavičce různé pozice, abych si protáhnul nohy. Trpělivě čekáme a cestující na Kolín s námi drží basu, jejich zpoždění se z původních pěti minut postupně zvyšuje na krásných čtyřicet. Každé zvýšení je živě komentováno.

Ve tři čtvrtě na jedenáct náš vlak skutečně přijíždí, ani se mi tomu nechce věřit. Cesta je příjemná, zavírám oči. Přichází průvodčí, díky inkartě a opencard mám jízdenku za krásných 40 korun. Poslouchám, jak se průvodčí baví s jednou z cestujících o psychických poruchách. Pak nastupuje partička chuligánů a dělá ve vlaku bordel. Už to moc nevnímám. Vystupuji na hlavním nádraží ne zcela jistým krokem. Metro jede. Odpoledne jsem se těšil na cigaretu, teď už mám ale žaludek několik hodin mírně na vodě. Vystupuji na Vltavské a jdu domů, polykám panadol, zapíjím colou a po sprše oproti minulým dnům poměrně rychle usínám.